Kniha návštěv Urza.cz

Omlouvám se, ale píšete celkem dlouhé komentáře a upřímně moc nevím, kam tím míříte; nepřijde mi, že byste něco rozporovat, ani nevidím nějaký směr, kterým by se to mělo ubírat.
S některými body souhlasím, s jinými ne, ale vlastně moc nevím, co na to psát; nechám to tedy takto. Pokud chcete nějakou mou reakci, moc prosím, napište mi to stručně, krátce a vysvětlete, na co reakci potřebujete.

Zamyslel jsem se nad povinnou volební účastí. V této souvislosti jsem si vzpomněl, že jsem se nezúčastnil sčítání lidu a očekával následky, ale nestalo se vůbec nic. S povinnou volební účastí by to mohlo být podobné.

a) Pokud by k zavedení povinné účasti došlo při velmi nízké volební účasti jako její důsledek, znamenalo by to, že víra občanů ve stát je již malá. Buď by se voleb stejně nezúčastnili a asi by se skoro nic nestalo, stát by neměl sílu všechny nevoliče sankcionovat, nebo by volili proti politikům, kteří zavedli povinnost volit. Analogicky kdyby nějaká obyčejná malá firma zavedla povinnou účast v její anketě, bylo by to nicotné.

b) Pokud by k zavedení povinné účasti došlo nyní při standardní – relativně vysoké volební účasti, tak by to nemuselo být dobré, asi by se tím zakonzervovala a posílila státní moc, ovšem pokud by se občané nevzepřeli, tj. dál volili zhruba stejně bez ohledu na zavedenou povinnost volit, a pokud by (na rozdíl od sčítání lidu) docházelo k sankcím.

Státní moc je závislá na tom, zda jí občané věří. Jsou diktátorské země, kde demokracii nechápou a instalovat demokracii se tam absolutně nepodařilo. My naopak žijeme v zemi, kde jsou občané indoktrinovaní a posedlí demokracií. (Politici často naprosto falešně osočují jiné politiky z diktátorských sklonů.)

Moje zkušenost – za mého života ve veškerých volbách byla nejlepší alternativa nevolit. Nebyla, není a z principu asi ani nemůže být libertariánská alternativa, kterou by stálo za to volit.

Pro mě by byly stěžejní dva programové body:
1) zrušit povinnou školní docházku,
2) zrušit financování politických stran ze státního rozpočtu.
Bohužel nikdy nic takového žádná politická strana nenavrhovala a naše „libertariánská“ komunita vehementně zastává dokonce pravý opak:
ad 1) Kvalita školství pro ni znamená, aby nároky škol na žáky byly co největší, v současnosti jsou údajně nedostatečné! (podle mě obrovské a nesplnitelné)
ad 2) Stěžují si, že dostávají málo peněz ze státního rozpočtu na rozdíl od velkých politických stran.
(Byla mi dosti sympatická úvaha Vaší-Urzovy politické strany, že peníze za hlasy by se měly spálit.)

Povinná volební účast – spíše se domnívám, že jí lidé nevěří - jak jsem uvedl, státní moc je založena na víře občanů. Mezi politiky jsou její zastánci i odpůrci, přičemž odpůrci tvrdí, že je naprosto nepřijatelná. Politici občas zastávající povinnou volební účast dle mne spíše testují, co si k občanům mohou dovolit.

Stanovisko „jdu volit, protože plním občanskou povinnost, bez mého hlasu by se zbořil svět, půjdu volit za každou cenu i kdybych si zlomil nohu“ je strhující, je samo o sobě životním přesvědčením, nikoli jeho důsledkem, není to oddělitelné.

(Hypoteticky – kdybych shledal „ortodoxní“ libertariánskou alternativu, šel bych ji volit za každou cenu i se zlomenou nohou. Někteří voliči se dostaví i polomrtví.)

Všechno je otázkou míry, rozhodně nezastávám jedinou možnou pravdu, prezentuji určité podle mne významné pohledy, jen blbec nemění svoje názory, nicméně mám určitou životní zkušenost.

Pokutování nevoličů už se mediálně probíralo; má své velké zastánce a otevře se vždy, když moc klesá volební účast – a čím víc bude klesat, tím větší bude tlak na to. Vlastně si neumím představit scénář, ve kterém by k jeho zavedení nedošlo; nepřipadá mi tedy nepravděpodobný, ale dokonce prakticky nevyhnutelný.

Státní moc určitě není úměrná číslu volební účasti; i když volební účast je jedním z faktorů, leč mám pocit, že ji dost přeceňujete. Ano, mandát voličů dává politikům (vládě, prezidentovi…) sílu; ale není vším. Ve výsledku má pak moc ten, kdo ovládá silové složky; kdyby platilo, že státní moc pramení jen z hlasů voličů, pak jsou diktátoři bezmocní (což reálně nejsou).

Úmysl jít či nejíst volit sice plyne z životního přesvědčení, ale není od něj neoddělitelný (spousta životních životních přesvědčení bude kompatibilních s obojím); životní přesvědčení nelze regulovat jen na volební účast či neúčast, je to jeden z mnoha (navíc většinou relativně nevýznamných) parametrů. Zbytečně tomu dáváte moc velkou váhu a zaměřujete se jen na to; ano, lidé vyzařují svá životní přesvědčení, ale pro většinu z nich není volení či nevolení až tak podstatné.

Ano, mluvil jsem o zvolených politicích; pro volební účast to platí o něco méně (nezaokrouhluje se), ale není to moc zásadní vliv. Existuje spousta věcí, kterými člověk může ovlivnit svět víc.

Nezdá se mi pravděpodobné zavedení povinné volby a pokutování voličů, mohu se samozřejmě mýlit. I kdyby byla zavedena povinná volba, tak do té doby podle mě platí, že objem státní moci je úměrný číslu volební účasti.

Napsal jste, že lidé vyzařují spíše životní přesvědčení než přesvědčení jít k volbám, a pokud k volbám nepůjdou (třeba protože si zlomí nohu), tak to budou vyzařovat stejně, a že není až tak důležité, jestli jeden hlas doputuje do urny. Na to jsem reagoval, že stanovisko nejít volit je čitelné, nakažlivé a přenosné. Vy na to „Souhlasím; a v čem je problém?“ Problém je v tom, že úmysl jít nebo nejít volit je neoddělitelný od životního přesvědčení a nesouhlasím s tím, že by něco z toho bylo čitelné více nebo méně. A úmysl jít nebo nejít volit je neoddělitelný od toho, jestli hlas skutečně doputuje (případ zlomené nohy opravdu nepokládám za relevantní).

Řešili jsme výhradně, zda jeden hlas může ovlivnit výsledek voleb nebo mít dopad na občany. Pokládal jsem za důležité upřesnit, co je to „výsledek voleb“. Z Vašich posledních rozhovorů se mi jevilo, že jde o zvolené politiky, pro mě je důležitější číslo volební účasti (její dopad na občany podle mě způsobuje každý jediný hlas). Ale i pokud jde o zvolené politiky, tak jediný potenciální hlas podle mě způsobí několik dalších stejných hlasů či nehlasů.

Mám trochu pocit, že moc nereagujete na to, co píšu; respektive si myslím, že jste nenapsal nic, na co bych už nezareagoval, jen jste to přešel.
Ve Vašem postu nevidím odpověď na svou otázku; ani nevidím odpověď na námitku, že argument relevancí dle volební účasti je sice platný, ale nevím, jak souvisí s tím, co jsme psali předtím; neodpovídáte ani na pokutování nevoličů; a vlastně na nic z toho, co jsem napsal… Trochu z toho mám pocit, že si jedete svou bez ohledu na to, co píšu.

Nepoměr počtu občanů a počtu poslanců způsobuje, že jeden občan patrně neovlivní složení ani jednoho poslance. Ale stejný počet občanů svou volbou ovlivňuje stejný počet občanů. Pravděpodobnost, že se 1 hlas v konečném důsledku někde citelně projeví na životě některého spoluobčana, není zrovna zanedbatelná podle mě. Všechna státní příkoří děleno počet voličů – tolik má každý volič na svědomí průměrně.

Číslo volební účasti je pro mě důležitější výsledek voleb než konstelace zvolených politiků. A tento výsledek voleb – volební účast se projeví i jediným hlasem, který může eskalovat perverzní touhu úředníka dát někomu pocítit silnou ruku státu. Existují samozřejmě státní zřízení bez voleb nebo s povinnou účastí, nicméně v daném systému voleb je volební účast měřítkem důvěry občanů ve stát a síly státní moci. Stát balancuje na hraně toho, co si k občanům může dovolit, což testuje mimo jiné volební účastí.

Stanovisko jít nebo nejít k volbám člověk vyzařuje do okolí a strhává další voliče nebo nevoliče. Nelze oddělit tajný volební akt od toho, jak potenciální volič (záměrně nebo nechtěně) působil na ostatní. Zamýšlený volební akt se nutně projevil předem. Senzitivní lidé vycítí, jestli ten jeden hlas opravdu bude nebo nebude dán – a k tomu se připojí. Troufám si tvrdit, že se nejedná o nějaké extrémní nebo snad jen hypotetické případy, ale že v tomto ohledu je senzitivní spousta lidí, kteří by to ani o sobě neřekli, nicméně na podvědomé úrovni se to projevuje. Existují množiny lidí, v nichž kterýkoli člen se nějak zachová nebo chce zachovat a strhne tím celou skupinu. Jednomyslné stanovisko dokáže zvrátit kterýkoli jeden člen a přeměnit ho v opačné jednomyslné stanovisko.

„Stanovisko "nebudu volit, protože nic neovlivním" je docela čitelné, nakažlivé a přenosné na potenciální voliče.“
Souhlasím; a v čem je problém?

Argument relevancí dle volební účasti je sice platný, ale nevím, jak souvisí s tím, co tu řešíme.

Jen nesouhlasím s tím, že by stát při extrémně nízké účasti nutně zkrachoval; jakmile se začne účast příliš snižovat, stát zavede povinné volby (s tou myšlenkou se občas v médiích koketuje, když je účast moc nízká, zastával se toho třeba Zeman), respektive bude pokutovat nevoliče.

Že hlasy (v množném čísle) mohou udělat i něco negativního, je samozřejmě pravda; ale to mnedle nic nemění na tvrzení, že hlas (v jednotném čísle) s nejvyšší pravděpodobností nezmění vůbec nic.

Stanovisko "nebudu volit, protože nic neovlivním" je docela čitelné, nakažlivé a přenosné na potenciální voliče.

K volbám nechodím a přál bych si, aby co nejméně lidí chodilo k volbám, ale jsem přesvědčen, že argument „jednoho hlasu“ je špatný.

Z Vašich vyjádření ohledně toho, zda jeden hlas ovlivní výsledek voleb, jsem pochopil, že výsledkem voleb rozumíte například konstelaci poslanců. Přijde mi docela důležité poznamenat, že tatáž konstelace poslanců při volební účasti dejme tomu 80% je úplně něco jiného než při volební účasti 20%. Čím víc dostanou politici hlasů, tím víc si k občanům dovolí.

Miloš Zeman kdysi uváděl příklad, kdyby se dostavil jediný volič, což je však nesmysl, aby ani 200 poslanců nedalo hlas samo sobě a ani armáda úředníků nevyjádřila důvěru státu. Ve skutečnosti by se stát zhroutil mnohem dříve, než by jeho důvěra klesla až na posledního voliče.

Při extrémně nízké volební účasti by stát nutně zkrachoval, takže při malé volební účasti je moc politiků malá a naopak. I kdyby volič přispěl jen řádově 1 hlasem z 10.000.000, toho si politici a úředníci všimnou sice se stejně malou pravděpodobností, což ovšem může znamenat, že úměrně tomu jednociferný počet občanů pocítí zvůli státní moci. Každý volič by si měl uvědomit, že jeho hlas třeba způsobí, že policista někoho nespravedlivě zmlátí nebo občan zažije nějaké příkoří. I kdyby to byl jediný případ za celé volební období, tak je to hodně.

Samozřejmě věřím (a mám mnohokráte experimentálně ověřeno), že emoce se přenášejí i beze slov; takže nepotřebuji doložit, že lidé mohou přenášet vztek a klid i jen tím, že jsou vedle sebe. To je ale něco o hodně jiného než rozkopnout někde houbu a ovlivňovat tím lidi, kteří vůbec nejsou přítomni; ďábel je často skryt v detailu, kdy z ověřených věcí odvozujeme něco, co už ověřené není (a je to v pořádku, jen je třeba to tak brát).

Neřekl bych, že lidé vyjadřují své „volební přesvědčení“ – spíše životní přesvědčení, které se promítá i do toho, zda a koho volí; jenže to moc nezávisí na tom, zda tam hodí lístek do té urny. Ten člověk bude něco vyzařovat tak či tak; a pokud k těm volbám nepůjde (třeba i proto, že zrovna venku upadne a zlomí si nohu), bude to vyzařovat také.

Souhlasím s tím, že když celebrita oznámí, jak bude volit, ovlivňuje tím nějaké lidi; ale ovlivňuje je tím oznámením, ne skutečným aktem (tajné) volby. Je důležité, co oznámí a jak je u toho přesvědčivá; zda doputuje její lístek do urny, už tak důležité není.

Jasně, že lze lidi „číst“; to bezesporu funguje. Jsou mezi námi (hyper)senzitivní lidé, kteří dokáží vycítit ostatní skvěle; nicméně k tomu s nimi musejí nějak být, vnímat je (ne nutně tak, že by mluvili). A ano, lze ovlivňovat lidi nejen emocemi, ale i přesvědčením; jenže k tomu není potřeba házet lístek do urny (a o tom aktu říkám, že pravděpodobně nic neovlivní – to ostatní už ano).

Chcete-li přímo vědecký výzkum, tak je doloženo, že pobyt s místnosti se zlostným člověkem nakazí zlostí i druhou přítomnou osobu. A to v případě, že oba mlčí a mají zakázáno se projevovat. Naopak pobyt v místnosti s radostným člověkem nakazí radostí druhého.

To, co, člověk vyzařuje, se přenáší na ostatní. Jsem přesvědčen, že člověk vyzařuje i své volební přesvědčení a přinejmenším několik málo senzitivních lidí tím nakazí nebo inspiruje.

Jsou případy, kdy se členové klubu utvrzují ve věrnosti a jakmile jeden poleví nebo přímo zradí, tak ochabne i většina ostatních. Jsem přesvědčen, že jsou skupiny stejně volebně smýšlejících lidí a jakmile kterýkoli z nich poleví, tak způsobí změnu u nemalé části ostatních.

Když nějaká celebrita oznámí, jak bude volit, tak tím nepochybně zlomek populace ovlivní. A určitě je pár senzitivních lidí, kteří dokáží vystihnout upřímnost a pravost jejího sdělení včetně toho, zda skutečně do volební místnosti dorazí.

Můžete říct, že jsou to jenom mé pocity, ale hodně bych se divil, kdyby někdo nezažil, že někoho prostě "přečetl".

To je ovšem Vaše – ničím fakticky nepodložené – přesvědčení.
Mně je blízké, sypmatické, asi bych to popisoval jinými slovy, ale ani těm Vašim nechci úplně odporovat.
Jenže Vy to prezentujete jako fakta, jako nějakou (možná ještě jedinou) pravdu; a to mi nepřipadá korektní.
Je možné, že když člověk udělá něco, o čem ostatní ani nevědí, nějak je tím ovlivní; nelze to vyloučit, ale ani potvrdit, ergo je to jen pocit, který může být inspirativní, ale nelze jím argumentovat.

I když někdo nechce nikoho přesvědčit, o politice se vůbec nebaví, i když se třeba rozhodne až ve volební místnosti, jak bude volit, tak já tvrdím, že tento jeho jeden hlas mohl ovlivnit několik dalších hlasů. „Jeden hlas“ je bezpředmětný, protože není jisté, kolik hlasů kdo ovládá. Rozhodování se neděje v hlavě jednotlivce, ale v celém prostoru a koordinovaně v hlavách několika jedinců. Jeden hlas sám o sobě nic neovlivní, ale volič má pravděpodobně v moci, ať chce nebo nechce, jiný počet hlasů.

Ve výše uvedeném případě asi nebude počet ovlivněných hlasů nikterak velký. Jestli bude váha rozhodnutí voliče řádově „deset na minus sedmou“ nebo „deset na minus šestou“, tak to výsledek pravděpodobně neovlivní tak jako tak. Uznávám, že rozhodnutí voliče s největší pravděpodobností nemá žádný dopad na výsledek, ne však váhu právě jednoho hlasu. Zjišťovat, zda někdy volby dopadly o jeden hlas, podle mě nemá smysl, ale jde o to, o kolik hlasů volby dopadly, jak dopadly.

Když se rozhodnu, že v lese rozkopnu jednou jedovatou houbu, tak tím způsobím, že několik dalších jedinců rozkopne jedovatou houbu. A to nikoli nutně proto, že se o mém skutku dozvěděli a mnou se inspirovali, ale třeba i v tentýž okamžik na jiném vzdáleném místě.

Jestli si nějaký potenciální volič říká „nemá smysl, abych několik hodin studoval volební programy a osobnosti kandidátů, protože jeden můj hlas nic neovlivní“, tak se mýlí, protože tím způsobuje, že se stejným způsobem rozhodne několik dalších potenciálních voličů. Problém je pouze ve slovu „jeden“, pravdou však je, že „málo“ hlasů asi nic neovlivní.

Ačkoliv ty dva jevy souvisejí, není to totéž.
Přesvědčovat lidi může něco změnit; jeden hlas pravděpodobně nikoliv (a jakkoliv to může souviset, na tvrzení to nic nemění, protože to není totéž).

1)

„jít volit nic nemění, ale přesvědčit jiné lidi už může mít“

Ale vždyť to spolu souvisí. Jak mám přesvědčit někoho, aby něco dělal (šel volit), když sám to nedělám (ačkoli mohu)? I když jediný hlas sám o sobě nemá žádný význam, může mít vliv na větší počet hlasů ostatních. Když chci někoho přesvědčit o nějakém konání, je podmínkou sám konat totéž.

2)

Předpokládáte oddělené voliče, jejich izolované myšlení a rozhodování. Je možné, že existuje kolektivní myšlení, nějací lidé jsou myšlenkově i skutkově propojeni a provázáni. Když se nějak rozhodnu, tak se právě proto stejně se rozhodnou jiní. Pouhým myšlením je možné měnit realitu, myšlení i konání ostatních.

Ano, takhle o tom také mluvím; jít volit nic nemění, ale přesvědčit jiné lidi už může mít.
Plus i já využívám volby z toho pohledu společenské diskuse; a ta mnedle smysl má.

Dobrý den, ohledně voleb je přece jasné„ že kdyby si to řekli všichni, tak něco“ není validní argument, ale ta myšlenka za volbami je podle mého soudu spíše taková, že jako občan volbou dáváte symbolicky najevo, kterým směrem by se společnost měla podle vás ubírat, pokud o tom mluvíte, přesvědčujete ostatní, jdete příkladem apod., pak skutečně můžete něco změnit, což myslím, že nerozporujete ani vy. Takže platí, že volbami lze měnit společnost, ne tou samotnou volbou (což je banální sdělení, chápu, že pokud vám to tvrdí lidé, že máte potřebu se proti tomu vymezit, ale je to skutečně matematicky jasné), ale tím, co to symbolicky způsobuje nebo může způsobit. A pokud chcete přesvědčit ostatní, aby volbami něco změnili, je vhodné jít příkladem, jít tedy volit. Dává vám to takhle smysl?

Zdravím.
Tohle řešíme v podcastu Zrzka a Matfyzák, nicméně exaktní definici lásky nemám, je to cit.

Souhlasím, že objektivismus není pro každého; někdo se může řídit rozumem, jiný emocemi. Ale pokud někdo deklaruje, že se řídí rozumem, pak by měl být konzistentní v tom, co říká; a jeho výroky by měly být platné obecně, pokud je tak formuluje, lze tedy argumentovat i protipříklady od lidí, kteří se řídí emocemi. Ayn Rand byla mimochodem dle mého subjektivního názoru nejspíš právě hodně emoční a objektivismus byla její odpověď na tu povahu (kterou mnedle měla problém přijmout); ve skutečnosti bych řekl, že byla emocemi řízena o to víc, jenže si to racionalizovala.

Zdravím dlhodobo neviem pochopiť čo je láska a any su ju nejako zadefinovať prípadne charakterizovať ak si ti toho schopný prípadne niekde si to spravil bol by som rád ak by si ma tam odkázal prípadne odpovedal.

Sám se zabývám Objektivismem celkem dlouhou dobu, poslechl jsem si tvůj rozhovor, diskuzi s Lubošem Zálomem, Kinkorem a Ondřejem Stárkem. Zaujalo mně, že si tu první diskuzi vedl už před několika lety, kdy jste se již bavili o základech Objektivismu a v těch dalších diskuzích se na to ptáš znovu. Všechny diskuze, krom poslední, která se mi zdála poměrně racionální, jsme se neustále zasekávali u zbytečných otázek a příkladů. Objektivismus není pro každého, pokud se jím chce zabývat, rozhodne se pro něj svobodně. Nelze ho tedy nutit někomu, kdo o něj nestojí. Je to návod na život jednotlivce. Jestliže se chce někdo rozhodovat dle pocitů, může. Pokud chce člověk dojít k nějakému cíli, příkladně šťastnému životu, tak u racionálně přemýšlejícího člověka bude cíl dosažen s daleko větší pravděpodobností, než u člověka, který se řídí pocity. Člověka, který se řídí pocity tuším Randová přirovnala k peří ve větru. Dále si myslím, že filozofie se nemůže srovnávat s matematikou, či vědou, to jsou jen nástroje pro pozorování a zkoumání existence. Další věc, která mně zaujala, je otázka monopolu jednoho výkonného orgánu, policie. I v současné době existují soukromé bezpečnostní agentury, sám si dal příklad ohledně nalezení auta, které bylo odcizeno kamarádovi. Ta výkonná složka pracuje na základě zákona a rozhodně nerozhoduje o trestu, to je od ní nezávislé. Tak to je zatím vše:)